Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Vznik a edice první nahrávky tohoto finského uskupení zapůsobily (věřím, že nejen na mě) jako zjevení. Jakmile dozněly poslední tóny debutového alba „Climax“, vydaného před čtyřmi lety ještě pod jménem BEASTMILK, mysl zůstávala ještě po delší dobu zavalena přívalem dojmů z této skvělé retrospektivní hudby, ohlížející se hluboce do let osmdesátých, avšak zvukově a vůbec celkově plně reflektující žhavou současnost.
Songwriting, atmosféra, muzikantské výkony, a to především pěvce Mata "Kvohsta" McNerneyho, dokázaly desce vtisknout punc něčeho jedinečného, přitažlivého a těžce opakovatelného. O to větší samozřejmě byla očekávání vkládaná do následovníka. Album „Dreamcrash“ z roku 2015 i proto zůstalo tak trochu ve stínu svého předchůdce. Možná za to mohly i personální rošády, které mu předcházely a jež taktéž vyústily ve změnu jména kapely, ale viděno s odstupem, počin to rozhodně nebyl zlý.
Novinka se z tohoto pohledu jeví o poznání konsolidovanější a sevřenější. Schopnost napsat silný nosný refrén a zachovat onu typickou new wave atmosféru si Finové naštěstí dokázali ponechat i letos. Oproti neradostně vyznívajícímu debutu se však do tvorby skupiny dostávají i jiné vlivy a emocionálně tak „Motherblood“ lehce vychylují z potemnělé éry dozvuků hesla „NO FUTURE!“.
V explozivním refrénu skladby „Be My Hiroshima“ je v hlase McNerneyho jasně identifikovatelné gothic a snad i dokonce glamrockové frázování, či lépe řečeno afekt, díky čemuž se mi vrací vzpomínky na dnes již polozapomenuté Velšany GENE LOVES JEZEBEL, kteří hlavně na svých prvních 3 deskách, vydaných kolem poloviny osmdesátých let minulého století, prosluli jako svérázní a jedineční kombinátoři new wave zasmušilosti a glamové teatrálnosti. GRAVE PLEASURES však nejdou až tak daleko mimo svá bezpečná teritoria. Spíše jen v náznacích prozkoumávají terén za hranicemi, snad pro čím dál častější příští výlety.
Jinak však Finové zůstávají sveřepě přímočaří. Výrazné a ještě výraznější melodické linky dávkují v rychlém sledu (již uvedená „Be My Hiroshima“, „Mind Intruder“ s příjemnou „currovskou“ kytarovou texturou na pozadí anebo „bauhausovsky“ zatěžkaná „Laughing Abyss“). Těch příkladů by se ale díky vyrovnanosti alba našlo mnohem více a prakticky si do závorek lze dosadit libovolné skladby dle vkusu každého soudruha. Rychlé tempo povolí prakticky jen těsně před závěrem v podobě členitější kompozice „Atomic Christ“, jež ve sloce nasadí střední tempo, aby v (tradičně) silném refrénu opět zařadila na vyšší rychlostní stupeň.
Třetí album GRAVE PLEASURES tak i navzdory tomu, že debut obsahoval o chloupek kvalitnější materiál, stvrzuje statut skupiny jako smysluplného a životaschopného tělesa. Příště už to však ovšem bude chtít více odvahy vykročit z komfortní zóny a nabírat inspiraci i jinde. Koneckonců začátek osmdesátých let nebyla jen nová vlna, není-liž pravda?
1. Infatuation Overkill
2. Doomsday Rainbows
3. Be My Hiroshima
4. Joy Through Death
5. Mind Intruder
6. Laughing Abyss
7. Falling For An Atom Bomb
8. Atomic Christ
9. Deadenders
10. Haunted Afterlife
Nahrávka jak dětská prdelka po koupeli a aplikaci olejíčku. Čistá, voňavá, klouzavá a hlaďoučká. Nikoliv však nudná. Kvohst, na jehož bedrech přitažlivost tvorby těchto Finů spočívá, je natolik osobitým pěvcem, že si kapela pozornost zaslouží. Možná by to chtělo tak často se nekoupat, vodkadit si, jak Kamil z Písku, trošku si posmrdět a netrápit se s opruzeninami.
6. prosince 2017
Marigold
7,5 / 10
Nezbývá mi než potvrdit dojmy new wave fetišisty Dalase. Ačkoli začátek desky je pro mě trochu ve znamení synchronizace se zvukem i tepem kapely, od smyslné říje "Be My Hiroshima" už naše srdce buší ve stejném šlapavém rytmu přítulné, ale ne vlezlé gotiky, chytlavých riffů a náladotvorného vokálu. Sakum prdum důstojný zastánce rockového trendu, který velí zároveň se ohlížet za minulými dekádami i kráčet dopředu s trendy.
4. prosince 2017
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
D.E.S.
7,5 / 10
Nie tak dobre ako Beastmilk, ale stale prijemne pocuvanie
Velmi solidní porce technického death metalu od původně thrash metalového tělesa z Chicaga. Parádní poměr instrumentálního honimírismu, metalové dravosti a mnohovrstevnatých, někdy až lehce chaotických struktur.
I na svém šestém albu jdou emaři z LA po textových i hudebních strukturách, které odráží emocionální témata jako jsou panické ataky, sociální úzkost a zármutek. Nově vedle post-hardcorových ingrediencí přidávají více indie rocku a výraznější basové linky.
Už jsem dlouho nebyl z nějaké desky tak nadšený. Nehorázně nařezaný agresivní hardcorepunk s téměř nezkreslenou kytarou a vražednými prdel nakopávajícími tempy hraničícími s fastcore kategorií rychlosti.
Aj keď by sa mohlo zdať, že koncept báťuškovského pravoslávneho black metalu je v roku 2025 zúfalo vyčerpaný, PATRIARKH tu prinášajú viaceré svieže momenty pokukujúce po širšom publiku. Určite si to zaslúži viacero vypočutí.
Depresivní hudba na pomezí black a doom metalu je živnou půdou pro různé one man projekty. „Of Darkness and Solitude“ je již šestým albem jednoho rozháraného Američana. Má to svou kvalitu, agresi i pěkně ponurou atmosféru.
Otázkou pro Portugalce GAEREA je, zda jejich black metal má být vizí osobitě vzletné formy, nebo je to jen teatrální snaha o dramatičnost. Té je totiž na aktuální desce opravdu hodně. A čeho je moc, toho je příliš. Minulá deska se mi zamlouvala více.
Další technický death metal. Povedený debut skupiny, za kterou stojí hudebníci se zkušenostmi, třeba bývalý bubeník FALLUJAH. I díky klavírním partům hodně rozmanité a proměnlivé dílo startuje zajímavou tematickou trilogii. Budu sledovat.